Bít či nebít?

Rošťárny dětí jsou většinou stejné jako dřív, byť hodně starších lidí má pocit, že „to za našich časů nebývalo". Co se změnilo je reakce, či spíše nereakce okolí na dětské lumpárničky.

Nezbedny rostaksimpsonovi.cz

Paměť je milosrdná a mnohé vlastní dětské skutky už shovívavě ukryla do zapomění. Uvědomil jsem si to při sledování podivného počínání dvou chlapců, odhadem tak 10-11 let, v prosluněném sobotním dopoledni. Vykoukl jsem náhodou z balkonu na ulici, a jak už tak mám vycvičené oko na vycítění dětských neplech (profesionální deformace :o), přišlo mi, že něco chystají nebo už provádějí. Ostražitě se rozhlíželi po ulici a jeden si cosi strkal do kapsy.

Setrval jsem tedy ve své vyvýšené pozorovací pozici (4.patro) a nemusel jsem ani dlouho čekat - druhý z chlapců přidřepl na ulici mezi auta a začal něco provádět u kola jednoho z vozů. Pedagog amatér ve mně se neudržel a už je hlasitě hnal - „hej, jedeš od toho auta!" byť zrovna tohle vozidlo nebylo mé. Chlapci odběhli za roh a nedělám si iluze o jejich další činnosti. Když jsem o něco později na benzince kontroloval tlak pneumatik svého vozu, jedna byla výrazně podhuštěná, hoši u mě zřejmě byli dřív, než jsem vykoukl a zahnal je.

Doplnění - jen pro různé lubošešuly a jemu podobné diskutéry - oba hoši byli většinoví.

Připomělo mi to vlastní dětství byť o něco mladší věk, kdy jsme s kamarádem procházeli po bouřce s krupobitím za naším domem a zaujala nás hromada ledových krup u výpustě okapu. A jak jsme byli malí a blbí, nenapadlo nás nic lepšího, než nabrat hromádku do hrsti a hodit ji nejbližším otevřeným oknem do bytu v přízemí. A rychle pryč. Pokud si vzpomínám, paní z toho bytu bleskurychle vyběhla na ulici a lapila nás, než jsme obešli dům. Řádně nám vyhubovala, ale nic víc se mi nestalo, rodiče nebyli doma, takže otcovskému výprasku jsem se vyhl. Na žádnou další podobnou rošťárnu už si však nepamatuji, takže její okamžité výchovné zapůsobení, spolu s trvalou výchovou ke slušnosti od mých rodičů, splnilo svůj účel.

Napadá mě, kolika problémům s dospívající mládeží by zabránila prostá občanská statečnost (čti okamžitá výchovná reakce) vůči malým dětským rošťárnám. Včasná korekce ze strany dospělých i rošťačící dítě usměrní a upozorní, že zašlo za hranici a dělá co nemá. Zvláště pokud by takto působilo více dospělých ke každé veřejně páchané rošťárně. Problém našeho času je však apatie lidí k dění kolem sebe. V hysterii kolem dnešní „nedotknutelnosti práv dítěte" se málokdo odváží výchovně zapůsobit na cizí dítě, na místě pokárat či chytnout za flígr a odvést k rodičům. A když už to někdo udělá, jedná se o minimum případů a ještě z toho mnohdy pro takového dospělého kouká pořádná polízanice. Takže se bojíme problémů, raději zavíráme oči nebo koukáme jinam. A na výchově mládeže je to sakramentsky znát.

Hodně potíží si totiž způsobujeme sami - vlastní sebestředností (co není mé mě nezajímá) a flegmatickým přístupem ke svému okolí, přehnaným ochranářstvím rodičů k vlastním dětem a téměř až zbožštěním dítěte a jeho práv. Ve svaté válce za vymýcení rákosky z výchovy dětí společnost zahnala vychovatele do slepé uličky, kdy děti znají a vyžadují svá práva do posledního puntíku, ale o svých povinnostech jsou v lepším případě ochotny diskutovat, v horším žádné nemají.

Nezbývá než držet palce mladším generacím, aby při výchově svých dětí neopakovaly naše chyby a nalezly tu správnou míru výchovného působení na své děti. A k tomu bychom měli přispět i my, třeba tím, že zároveň s kampaní za práva dětí poběží kampaň o jejich povinnostech, že dáme pedagogům do rukou k chytrým příručkám o motivaci a pozitivní výchově i vhodné a účinné tresty pro nevychované nezbedy a vyčurané grázlíky, že někdy sami (slušně!) napomeneme rošťáky, očividně páchající nepravosti. Zatím k tomu jaksi chybí vůle.