Čekání na osobnost

  Dlouhé a stále marné čekání na osobnost, která by marasmus naší smradlavé politické zátoky trošku provětrala. Dnes by ovšem spíš uspěl Goebbels se svou "stokrát opakovanou lží" než Gándhí a jeho neústupné nenásilí.

Mahátma Gándhí

  Již léta se na naší politické scéně neobjevila nová a neotřelá osobnost, která by mohla zaujmout voličskou veřejnost. A to lhostejno na tom, zda se díváme pod pokličku velkým či menším politickým stranám, novým trpaslíkům nebo nepolitickým hnutím a sdružením. Nikde nic, pusto a prázdno, samý plevel a býlí.

  Je to takové naše "čekání na Godota", ale ani Beckett by z toho trhák neudělal. Jsme diváky v divadelní  hře zvané česká politika, ve které vystupují stále ty stejné politické strany, vedené stále stejnými politiky, pletichařícími a pikle kujícími, hledícími si především svých vlastních zájmů stranických a osobních a tvářícími se navenek, jako že se pro lidi a stát mohou rozkrájet. Přitom jsou spolu spojeni neviditelným provazem, neboť jedni bez druhých se neobejdou a tak se navzájem svírají jednou smyčkou. Menší strany se sice čas od času mění co do názvu a jmen představitelů, je to však stále to samé, jedni za osumnáct, druzí bez dvou za dvacet.

Tragické na tom je, že my si je vodíme na tomtéž volebním provaze a oni nás svírají toutéž neviditelnou, leč velmi pevnou daňovou smyčkou. Nemůžeme si říct "co je nám po vás, dělejte si co chcete", protože zatímco oni potřebují čas od času naše hlasy, abychom jim nově rozdali karty, my jim měsíc co měsíc posíláme naše daně, do jejich nenasytných chřtánů. Nejde se na ně vykašlat, musíme to panoptikum neschopných a všehoschopných sledovat a vybírat tu menší zlo, tu nadějnou třpytku.

 Kde vzít nějakou osobnost, kde vzít jednoho Gándhího, Churchilla či Masaryka, ochotného vstoupit do našich politických vod a postavit proti všem těm politickým šíbrům a jejich handlům a kompromisům pevný mravní imperativ a jasné stanovisko - takto se to má, a takto nikoliv, ano je ano, ne je ne. "Rozhodnutí, které dělám, není závislé na tom, komu se tím zavděčím, či jak se to hodí mé partaji, ale protože je to správné, navzdory aktuální politické konstelaci." Takovou osobnost u nás nevidět a jak se zdá, není ani nikde na obzoru.

  Ostatně se obávám, že v dnešní době by už ani takové osobnosti, jako ty výše zmíněné, nedokázaly to, co ve své době. I na ně by se dnes něco našlo, byť by to byla sebemenší ptákovina. A tak by určitě nějaký ten Blesk či Aha vytáhl na Gándhího zakázané pálení osobních dokumentů (porušil zákon, je to darebák), Masaryk by si za rámeček nedal Hilsnerovu obhajobu (brání vraha, je to taky lump) a Churchill by si odskákal třeba tu noc s muzikálovou hvězdou Ivorem Novellem (dejte si pozor nebo vás ojede). A stačilo by se do nich strefovat stejně vytrvale a odhodlaně, jako to činí mnohá dnešní bulvárová média, následovaná velmi těsně běžnými sdělovacími prostředky, včetně (mnohdy v čele) iDnes.cz a MF Dnes. Nedělá ten dnešní hon za informacemi a medializace každého prdu někdy medvědí službu demokracii? Dnes se hrdinské činy odbydou jedním řádkem na třetí stránce a kdejaká negativní srágora běhá v primetimech několik dní.

 Navíc skutečná osobnost se rodí z utrpení a jak by dnes mohlo nějaké skutečné utrpení někoho formovat, když dnešní děti jsou chovány jako v bavlnce, mládež opečovávána a oprašována, jen aby si neskřípla prstíček. Budou z nich možná osobnosti, ale spíš jen samy pro sebe, pro své vlastní dobro a kariérní postup, ideály sem, ideály tam.

  A tak považujeme za normální, že s každým dalším dějstvím tohoto stupidního politického dramatu přichází stále ten stejný imaginární chlapec a sděluje nám, co beztak už dávno víme - "pan Godot dnes opět nepřijde".